Ve středu jsem Vám slibovala reportáž z prodejní akce Versace for HM v Myslbecku, které jsem se po dlouhém rozhodování nakonec ve čtvrtek zúčastnila. Dlouho jsem pak zvažovala jestli sem reportáž o této akci napsat. Myslím si totiž, že s mým názorem se nejspíš většina z Vás neztotožní, protože může znít možná trochu snobsky, ale jelikož v komentářích byl ohlas na to, že na reportáž čekáte, tak tady ji máte.
Jelikož jsem z časopisů věděla, jak akce typu "návrhář pro HM" v minulých letech probíhaly, odmítla jsem se této tlačenice dobrovolně účastnit a rozhodla se místo v 8 hodin, do Myslbecku dorazit až v 1 hodinu odpoledne, kdy měla být kolekce otevřená bez veškerých omezení. Smířená s tím, že v tuto dobu kolekce již bude kompletně rozprodaná a já jen budu smutně koukat na prázdné stojany, jsem dorazila v jednu hodinu Na Příkopy a to co mě zde čekalo jsem opravdu nečekala.
Od jedenácti hodin měla být kolekce otevřená bez omezení (do jedenácti se do prostoru s kolekcí Versace chodilo pouze po skupinkách na pouhých deset minut). Toto však neodpovídalo realitě. O kolekci byl takový zájem, že i v 1 hodinu tu bylo kolem stovky lidí, kteří se marně snažili protlačit dovnitř. V první chvíli jsem vůbec nevěděla kam si mám stoupnout, protože místo fronty se zde nacházel nějaký nepopsatelný chumel lidí, ze kterého nebylo poznat kde fronta končí a kde začíná. Stoupla jsem si tedy do chumlu, který se nacházel nejblíž u vchodu a 45 minut stála frontu. Každých 10 minut se fronta pohla a šance přiblížení ke kolekci se tak zvýšila. Po prvních 20ti minutách jsem však stála pořád na stejném místě a celkem mě to přestávalo bavit. Po další etapě 10ti minut se fronta pohnula a já se v tom víru lidí dostala do prostředka chumlu, kde se tlačilo neskutečné množství lidí, kteří mě málem umačkali. Po následujícím zavíření jsem se konečně dostala do zapáskovaného prostoru, kde se stála další fronta, která byla vyjmečná v tom, že jsme se zde alespoň nemuseli mačkat. Když přišla poslední vlna vpuštění do vyhrazeného prostoru s kolekcí Versace, na rychlo jsem se zeptala jedno ze security mužů kolik vlastně máme času na výběr modelů. Pán mi odvětil, že jen 10 minut a můžeme si vzít pouze 5 kousků a pak si případně frontu vystát znovu. Při této informaci se mi začalo honit v hlavě milión otázek: Jak si mám za deset minut vybrat co se mi líbí? Stihnu za deset minut projít všechny stojany? Kde jsou kabinky? Jaké si mám vzít číslo šatů, když můžu jen pět kusů? Nad otázkami jsme ani přemýšlet nemusela, protože chtě nechtě jsem byla táhnuta davem přes celý vyhraněný prostor a ze stojanů brala co mi přišlo pod ruku. Nezbývalo mi nic jiného než doufat, že mi alespoň jeden z kousků bude. Než jsem se nadála najednou jsem z vyhrazeného prostoru byla venku se 4mi kousky a nemohla se vrátit zpět, protože securiti muži mě tam už nepustili. Vůbec nevím jak jsem se z toho vyhrazeného prostoru dostala, měli to tak špatně ohraničené. Trochu smutně jsem koukala na kabelky za páskou, které jsem nestihla prozkoumat a pochvíli se odhodlala jít hledat kabinky.
U kabinek mě čekal druhý šok, ta fronta byla neuvěřitelná. Šla jsem tedy do druhého patra do pánských kabinek, kde takový nátřesk nebyl, ale i tak jsme ve frontě strávili hodinu. V kabince bylo na padnutí, byl tu naprosto nedýchatelný vzduch, takže jsem ještě nakonec byla ráda, že mám na ozkoušení pouze troje šaty..... A teď se pomalu dostávám k tomu co se mi na této akci nelíbí (fronty jsou pochopitelné). Když jsem si v kabince zkoušela šaty, dosti mě rozhořčilo to, že ač jsem měla dvoje šaty ve velikosti 34 se stejným střihem a jinou barvou, jedny mi byli tip ťop a druhé na mě visely jako hadr. Chápu, že se Donatela snažila ušít nádherné šaty s co nejmenšími náklady, ale toto?
Nevím, asi nejsem zastáncem těchto kolekcí. Myslím si, že tyhle značky prostě patří do vyšších vrstev. Jsou snem mnoha žen, a je pravda, že je hezké, že si tento sen můžeme takto splnit, ale já bych snad raději snila o něčem co možná nikdy mít nebudu, než si své sny plnit tímto způsobem. Je přece hezké mít sny.
Jsem proto, aby se tyto značky přiblížily i střední vrstvě, ale ne za každou cenu. Některé modely měli nekvalitní látky, spousta žen si stěžovalo, že jim šaty neseděly, což se nedivím, když jsem si zkoušela ty samé a přitom každé byli jinak velké. Přijde mi to tak trochu jak když jedete do Turecka, kde si koupíte džíny Versace, které jsou fejkem a máte v podstatě Versace za pár stovek (jen né originál). Mám z toho prostě dojem určitého fejku, s tím rozdílem, že se pod tyto modely Donatella dobrovolně podepíše. Což nějak nedokážu pochopit. Značky haute couture jsou přece o tom, že si kupujete vysokou kvalitu za vysokou cenu, a ne příšernou kvalitu za poměrně vysokou cenu (průměrná cena šatů 6 000,- Kč).
Je jasné, že jsem neodolala a šaty si koupila, ale na druhou stranu z nich nemám až takovou radost jakou bych chtěla. Asi nad tím moc přemýšlím a možná bych přemýšlela úplně jinak, kdybych patřila mezi ty, kteří počítají každou korunu. Mám v sobě prostě nějaký rozpor, kdy si nedokážu sama srovnat myšlenky jestli jsem pro nebo proti těmto kolekcím.
A co vy byli jste ulovit nějaký ten Versace kousek?
Od jedenácti hodin měla být kolekce otevřená bez omezení (do jedenácti se do prostoru s kolekcí Versace chodilo pouze po skupinkách na pouhých deset minut). Toto však neodpovídalo realitě. O kolekci byl takový zájem, že i v 1 hodinu tu bylo kolem stovky lidí, kteří se marně snažili protlačit dovnitř. V první chvíli jsem vůbec nevěděla kam si mám stoupnout, protože místo fronty se zde nacházel nějaký nepopsatelný chumel lidí, ze kterého nebylo poznat kde fronta končí a kde začíná. Stoupla jsem si tedy do chumlu, který se nacházel nejblíž u vchodu a 45 minut stála frontu. Každých 10 minut se fronta pohla a šance přiblížení ke kolekci se tak zvýšila. Po prvních 20ti minutách jsem však stála pořád na stejném místě a celkem mě to přestávalo bavit. Po další etapě 10ti minut se fronta pohnula a já se v tom víru lidí dostala do prostředka chumlu, kde se tlačilo neskutečné množství lidí, kteří mě málem umačkali. Po následujícím zavíření jsem se konečně dostala do zapáskovaného prostoru, kde se stála další fronta, která byla vyjmečná v tom, že jsme se zde alespoň nemuseli mačkat. Když přišla poslední vlna vpuštění do vyhrazeného prostoru s kolekcí Versace, na rychlo jsem se zeptala jedno ze security mužů kolik vlastně máme času na výběr modelů. Pán mi odvětil, že jen 10 minut a můžeme si vzít pouze 5 kousků a pak si případně frontu vystát znovu. Při této informaci se mi začalo honit v hlavě milión otázek: Jak si mám za deset minut vybrat co se mi líbí? Stihnu za deset minut projít všechny stojany? Kde jsou kabinky? Jaké si mám vzít číslo šatů, když můžu jen pět kusů? Nad otázkami jsme ani přemýšlet nemusela, protože chtě nechtě jsem byla táhnuta davem přes celý vyhraněný prostor a ze stojanů brala co mi přišlo pod ruku. Nezbývalo mi nic jiného než doufat, že mi alespoň jeden z kousků bude. Než jsem se nadála najednou jsem z vyhrazeného prostoru byla venku se 4mi kousky a nemohla se vrátit zpět, protože securiti muži mě tam už nepustili. Vůbec nevím jak jsem se z toho vyhrazeného prostoru dostala, měli to tak špatně ohraničené. Trochu smutně jsem koukala na kabelky za páskou, které jsem nestihla prozkoumat a pochvíli se odhodlala jít hledat kabinky.
U kabinek mě čekal druhý šok, ta fronta byla neuvěřitelná. Šla jsem tedy do druhého patra do pánských kabinek, kde takový nátřesk nebyl, ale i tak jsme ve frontě strávili hodinu. V kabince bylo na padnutí, byl tu naprosto nedýchatelný vzduch, takže jsem ještě nakonec byla ráda, že mám na ozkoušení pouze troje šaty..... A teď se pomalu dostávám k tomu co se mi na této akci nelíbí (fronty jsou pochopitelné). Když jsem si v kabince zkoušela šaty, dosti mě rozhořčilo to, že ač jsem měla dvoje šaty ve velikosti 34 se stejným střihem a jinou barvou, jedny mi byli tip ťop a druhé na mě visely jako hadr. Chápu, že se Donatela snažila ušít nádherné šaty s co nejmenšími náklady, ale toto?
Nevím, asi nejsem zastáncem těchto kolekcí. Myslím si, že tyhle značky prostě patří do vyšších vrstev. Jsou snem mnoha žen, a je pravda, že je hezké, že si tento sen můžeme takto splnit, ale já bych snad raději snila o něčem co možná nikdy mít nebudu, než si své sny plnit tímto způsobem. Je přece hezké mít sny.
Jsem proto, aby se tyto značky přiblížily i střední vrstvě, ale ne za každou cenu. Některé modely měli nekvalitní látky, spousta žen si stěžovalo, že jim šaty neseděly, což se nedivím, když jsem si zkoušela ty samé a přitom každé byli jinak velké. Přijde mi to tak trochu jak když jedete do Turecka, kde si koupíte džíny Versace, které jsou fejkem a máte v podstatě Versace za pár stovek (jen né originál). Mám z toho prostě dojem určitého fejku, s tím rozdílem, že se pod tyto modely Donatella dobrovolně podepíše. Což nějak nedokážu pochopit. Značky haute couture jsou přece o tom, že si kupujete vysokou kvalitu za vysokou cenu, a ne příšernou kvalitu za poměrně vysokou cenu (průměrná cena šatů 6 000,- Kč).
A co vy byli jste ulovit nějaký ten Versace kousek?